Je ráno. První prázdninový den. Už asi týden sedím doma s antibiotiky kvůli zánětu po trhání osmiček. A včera to přišlo znovu. Nečekaně. Zase jsme se pohádaly. S mojí mámou. Vlastně to ani nejsou hádky, protože já už nemám sílu se hádat. Už nemám sílu vzdorovat. Jen hrozně chci, aby už tohle skončilo.
Je mi 17. Za těch pár let mám spoustu krásných vzpomínek, ale všechny je zastiňuje jeden velký černý mrak plný smutku, zoufalství a trápení. Zítra to bude přesně rok. Rok ve kterém se snoubí nejkrásnější momenty s tím nejhorším, co jsem kdy zažila. Pořád se to zhoršuje. A já se jen bojím, co přijde dál.
Moje pohádka začíná roku 1998. Na ošklivý svět přišla Millie. Nic netušící, nebojácná, rozhodnutá prožít svůj život naplno. Má maminku, má tatínka, má kde žít, co jíst, má vlastně všechno. Vyrůstá v milující rodině. Takto navenek působí většina rodin. Ale jak je to doopravdy?
Ze svého dětství si pamatuji, že se rodiče často hádali. Nesnášela jsem to. Oba jsem je měla ráda a nechtěla jsem, aby na sebe byli zlí. Jednou to zašlo tak daleko, že se chtěli rozvést. Brečela jsem. Hrozně jsem brečela, protože jsem se bála. Máma na mě tlačila, ptala se mě, s kým chci žít, když se rozvedou. Řekla jsem, že s ní, ale nebyla to pravda. Chtěla jsem zůstat s tátou. Jí jsem se bála.
Rodiče se nerozvedli, ale hádají se pořád. Od té doby jsem pár věcí pochopila. Nehádají se rodiče. Hádá se moje matka. Vždycky se hádá jenom ona. Něco jí vadí, vždycky si najde nějakou stupidní věc, kvůli které může na všechny řvát. Křičela na taťku, začala křičet i na mě.
Snažila jsem se dělat věci, jak ona řekla. Už od mala jsem doma uklízela a dělala v domácnosti všechno, co jsem mohla. V podstatě jsem jí dělala služku. Jenže jí to nestačilo, pokaždé si našla nějakou věc, kvůli které na mě křičela. Snažila jsem se, jak jen to šlo, ale nikdy jsem se jí nezavděčila. Nikdy...
Postupem času mi to začalo docházet. Opustila mě ta dětská naivnost, že se to spraví. Začala jsem se bránit. Ale akorát se to zhoršuje. Zvykla jsem si žít s vědomím, že pro ni nebudu nikdy dost dobrá, že se jí nikdy nezavděčím. I s tímhle bych dokázala být šťastná, protože mám spoustu věcí, které mi k tomu dávají důvod. Pořád mám tátu, který se mě před ní snaží chránit. Mám kamarády. A mám milujícího přítele, který mi dává sílu žít. Byla bych šťastná. Ale nejsem. Protože je tu ona. Žije tu s námi a každou chvíli mi připomíná všechno, co jsem kdy udělala špatně a jak moc jsem neschopná. A já už nemám sílu se s ní o tom hádat, už ani nemám sílu to snášet. Chtěla bych pryč. Někam hodně daleko. Někam, kde ona nebude...
