Millie sedí na břehu řeky a pozoruje dva velké bílé ptáky, kteří se nechávají unášet proudem. Vznášejí se ve vlnách bok po boku. Dobrovolně se nikdy neopustí. Budou se navzájem chránit až do posledního úderu srdce. Jsou tu jeden pro druhého. Jsou tu, jakoby tu měli být lidé. Jakoby tu měl být David pro Millie a Millie pro Davida. Ale nejsou. On tu není. Není tu a nesvírá Millie v náručí. Je tu sama. Sama se svým smutkem. Sama se svými slzami. Sama se svou láskou.
Sedí tu, prokřehlá zimou, vítr si pohrává s jejími vlasy a kolem ní šumí město, ale ona to nevnímá. Je ponořená do svých myšlenek, do svého světa, do jejich světa..
Chtěla by být zpátky tam, kde on stojí při ní, kde není sama, kde všechno dělají společně. Kde se nemusí bát noci, protože on ji ochrání, kde není nikdo jiný, jen oni dva a jejich láska.
Přála by si jen dostat to, co jí patří. Aspoň malou část lásky a něhy, kterou dala ona jemu. Jen malý kousek z toho, co mu obětovala.
Jen tohle jedno nesplnitelné přání.
