Štěstí

Nikdo neví, co to vlastně je. Všichni ho chtějí mít. Většina si neuvědomuje, že ho má.

Ani já si to neuvědomovala. Chtěla jsem po něm, aby mě dělal šťastnou. Čekala jsem, až mi štěstí spadne do klína. Čekala jsem na štěstí, čekala jsem na Godota. Ale takhle to nefunguje. Nikdo ani nic Vás nemůže udělat šťastnými, když Vy sami doopravdy nechcete. Vždycky mi to připadalo neuvěřitelně složité. Ale není. Je to naprosto jednoduché. Možná proto, že je to nejpřirozenější věc v lidském životě a mohou ji mít úplně všichni. Ano, v dnešní uspěchané a psychicky náročné době se to může zdát jako něco nemožného. Být šťastný. Ale princip je pořád stejný. Už po staletí. Jen Vy sami musíte chtít a nesmíte před světem zavírat oči. Stačí je otevřít a vnímat všechno kolem sebe. Ze začátku to možná nebude snadné, ale po chvíli Vám to bude připadat jako obyčejná věc, jako ranní čištění zubů. Stačí se zadívat na drobné detaily vašeho života, na chvilky, které Vám připadají naprosto obyčejné, ale když se zamyslíte, zjistíte, že jsou krásné a jedinečné. Stačí začít vnímat pozitivní věci kolem sebe a automaticky se ty negativní odsunou na druhou kolej a budete je vnímat jen minimálně. Stejně jako do teď všechno to štěstí kolem Vás. Všechno je ve Vaší mysli. Když obrátíte naruby ji, obrátíte i celý svůj život.

Nesmíte svůj život trávit tím, že budete jen čekat, až budete šťastní. Nikdy nebudete. Pokud nebudete opravdu chtít. Nečekejte na Godota a jděte si za tím, co opravdu chcete!

A já chci být šťastná. Teď už vím, že jsem. Jen si to musím uvědomit. Stačí vzít si kousek papíru a napsat pár hezkých drobností, které mi dnešek přinesl.

Jsou to maličkosti, ale na maličkostech stojí svět. A i moje štěstí.

Vánoční pohádka, která se zvrtla

Pár slov úvodem
Moje kouzlo Vánoc nespočívá ve vánočních ozdobičkách, v dárcích ani slavnostním jídle. Možná proto, jsem nikdy moc kouzelné Vánoce neměla. Až poslední dva roky mi byly Vánoce zkouzelněny Tebou... Zvonění zvonečků a rolniček hravě nahradí tvůj smích. Světlo svíček a blikakajících žároviček jiskřičky v tvých očích. Můj největší dárek jsi Ty samotný. A pohádky? ... k čemu ty? Být s tebou je ta nejpohádkovější ze všech pohádek! Nepotřebuju komerční Vánoce 24. prosince. Stačí mi být s Tebou po celý rok.

A teď jedna pohádka s nádechem Našich Vánoc
Z 25. prosince, kdy se děti probouzely se svými novými hračkami a Millie s radostí, že si pro ni za pár hodin přijede její David...
A také, že přijel a dokonce včas. Nevyvratitelný důkaz toho, že se mu po ní stýskalo. Přijel si pro ni, aby ji mohl zase stisknout v náručí a něžně políbit. Pomohl jí do sedla svého vraníka a vzal si ji s sebou do svého království. A choval se k ní jako k svojí princezně. Zahrnoval ji pozorností, komplimenty a láskou. Staral se o ni, jakoby na světě už jiné takové princezny nebylo.
Byli spolu v jeho komnatě a on pro ni měl překvapení. Vzal ji za ruku a vedl ji chodbou. Zakryl jí oči a pomale ji vedl do nějaké místnosti. Vzduch byl vlhký a horký s lehkou vůní levandule. Když jí konečně odkryl oči, všude byly malé mihotající se plamínky svíček. Uprostřed místnosti byla velká vana plná sladkých pěnových bublinek.
Pomale ji začal svlékat. Už byla skoro nahá. Zbývaly jen černé krajkové kalhotky. Věnoval pár polibků jejímu bříšku a pomale jí stahovat kousek jemné látky, přičemž si razil cestu dalšími polibky dopadajícími na vnitřek jejích stehen, kolínka, stále níž, až posledním polibkem pozdravil konečky jejích prstů. Napřímil se a rozepnul si knoflík u kalhot. Ona ho však něžně chytla za paži a políbila na ústa. Chytla spodní lem jeho trička a přetáhla mu ho přes hlavu. Pohladila ho po hladkém vypracovaném těle a pokračovala s rozepínáním zipu. Když mu stahovala kalhoty, už přes trenýrky viděla, jak se na ni tyčí. Konečně mu sundala i poslední kus oblečení a on se tam vyjímal v celé své kráse. Neodolala a něžně se ho dotkla. Byl sametově hebký a tvrdý.
Chytil ji za ruku a ponořili se spolu do horké vody. Chvíli jen tak leželi s propletenýma nohama a dívali se na sebe. Pak se začli vzájemně umývat, hladit, líbat..
Princ vzal svou princeznu za ruku a pomohl jí ven z vody, kde jí pečlivě osušil každé místečko na těle. Otřel i sebe a když byli oba dokonale suší, vzal jí do náruče a odnesl zpátky do své komnaty, kde ji položil na svou postel s nebesy. Políbil ji na oušku, na krčku, na bradě a nakonec se jeho ústa spojila s jejími. Konečky jeho prstů přejížděly po její šíji, prsou, pupíku, až se jí dotkl tam dole. Zavzdychala. A on to udělal znovu. Bylo to mučivě krásné. Cítila ho na svém stehně a toužila se ho také dotýkat. Chtěla ho držet pevně ve své ruce a hrát si s ním. Ale on měl jiné plány. Dřív než stačila cokoli udělat, se zasténáním ho do ní vsunul, hluboko. Chvíli znehybněl a pak se pohnul směrem ven. Nadechl se a vrazil ho do ní ještě hlouběji. A znovu. Znovu. Znovu. A znovu. Zrychloval a zase zpomaloval. Oba vzdychali slastí. A on nepřestával. Znovu a znovu si ji bral. Nemilosrdně. Tvrdě. Obě jejich těla se plnila energií. S každým dalším pohybem se přibližovali nevyhnutelné explozi. A on pokračoval. Nemilosrdněji. Tvrději. Ano. Ano! Oba vybuchli v nekonečnou propast. Nezastavitelné tlukoty srdcí pulzují krev závratnou rychlostí. A on se na ni hroutí..

Lesní pohádka

Za kopcem v lese, za třemi pařezy u hluboké studánky byl brloh. Ale nebyl to obyčejný brloh, byl to brloh s číslem popisným 120. A v tom brlohu žil začarovaný Medvídek. Měl krásný lesklý, huňatý kožíšek a velké hnědé oči. Smutné oči. Měl sice spoustu lesních kamarádů - zajíce Tondu, ježka Ferdu, veverku Marunu, jelena Františka a jezevce Pavlíka - ale i tak si připadal osamělý. Neměl nikoho, kdo by s ním bydlel v jeho brlohu.
Až jednou, bylo to brzy ráno, kdy ještě všechna lesní zvířátka byla zalezlá v pelíšcích, vzbudilo Medvídka žblunknutí a následný křik z jeho studánky. Medvídek honem vyskočil z pelechu a běžel se podívat, co se stalo. Ve studánce se topilo nějaké děvčátko. Honem skočil za ní a začal je vytahovat ven ze studené vody. Když holčičku vytáhl, vypadala, jakoby byla mrtvá, ale nebyla. Dýchala a tlouklo jí srdce. Medvídek ji odnesl k sobě do brlohu a zabalil ji do peřin, aby jí nebyla zima a nenastydla. Zatopil i v kamnech, protože se pomale blížil podzim a v brlohu už nebylo nejtepleji. Sedl si vedle dívenky na postel. Měla zavřené oči, ale i přesto viděl, že je velice krásná. Moc se o ni bál, proto zavolal pro sovu, aby mu poradila, co má s tou malou dělat, aby se probudila k životu. Sova přiletěla, vyšetřila holčičku a řekla, že pro ni musí natrhat 7 druhů květin, jejichž seznam mu napsala na kousek papíru, a jejich vůně, že ji uzdraví. Medvídek se vydal do lesa. Hledal a hledal, až posbíral všech sedm květin. Už bylo něco k poledni, když se vracel zpátky za ní. Květiny dal do vázy vedle svého pelíšku, kde spala a čekal. Netrvalo to ani pár minut a holčička začala otevírat oči. Když se vzbudila úplně, nevěděla, kde je, ani co se stalo. Medvídek jí to všechno pověděl. Holčička mu byla moc vděčná, že ji zachránil. Řekla, mu, že se jmenuje Millie a že bydlela v nedaleké vesnici, ale macecha ji vyhnala z domu.
Medvídkovi se moc líbila, a proto jí nabídl, jestli by nechtěla bydlet s ním v brlohu. Millie souhlasila a Medvídek byl moc šťastný, že už nebude tak opuštěný.
Millie se u něj zabydlela. Chodili spolu do lesa za ostatními zvířátky, na jahody, na borůvky, no trávili spolu všechen čas. A měli se moc rádi. Spávali spolu v jednom pelíšku a Medvídek Millie vždycky hřál svým kožíškem.
Jednou šli na procházku, už padalo listí a všude bylo krásně barevno. Drželi se za ruku a za packu a bylo jim spolu dobře. Zastavili se a koukali, jak poletuje listí. Až to Millie nevydržela a políbila ho. V ten moment se všechno listí zvedlo, zavířilo se a o pár vteřin později před ní už nestál Medvídek, ale opravdový kluk. Obejmul Millie a byl moc šťastný, že ho vysvobodila z jeho zakletí. Přestěhovali se z brlohu do malého domečku, kde spolu žijí do dnes a je jim spolu pohádkově..

Přání

Millie sedí na břehu řeky a pozoruje dva velké bílé ptáky, kteří se nechávají unášet proudem. Vznášejí se ve vlnách bok po boku. Dobrovolně se nikdy neopustí. Budou se navzájem chránit až do posledního úderu srdce. Jsou tu jeden pro druhého. Jsou tu, jakoby tu měli být lidé. Jakoby tu měl být David pro Millie a Millie pro Davida. Ale nejsou. On tu není. Není tu a nesvírá Millie v náručí. Je tu sama. Sama se svým smutkem. Sama se svými slzami. Sama se svou láskou.

Sedí tu, prokřehlá zimou, vítr si pohrává s jejími vlasy a kolem ní šumí město, ale ona to nevnímá. Je ponořená do svých myšlenek, do svého světa, do jejich světa.. 

Chtěla by být zpátky tam, kde on stojí při ní, kde není sama, kde všechno dělají společně. Kde se nemusí bát noci, protože on ji ochrání, kde není nikdo jiný, jen oni dva a jejich láska.

Přála by si jen dostat to, co jí patří. Aspoň malou část lásky a něhy, kterou dala ona jemu. Jen malý kousek z toho, co mu obětovala. 

Jen tohle jedno nesplnitelné přání.

Pravá láska nekončí

Kapky vody dopadají na její hebké tělo. Pramínky jí stékají po ramenou, hrudi, stehnech.. přes kolena až ke konečkům prstů a smývají poslední zbytky lásky. Horké polibky. Něžné doteky. Svůdná slůvka. Jeho vůni. Jeho milování.

Proud vody z ní lásku smyl, ale do jejího nitra se nedostal. Její tlukoucí srdce ho bude milovat dál. S každým úderem o slzu krve víc. 

Protože on je ten, který nechal rozkvést celou její duši..  Který jí obrátil svět vzhůrunohama.. Který svírá v dlaních její srdce a jehož stisk ji může v pouhé vteřině zabít.

My fairytale

Je ráno. První prázdninový den. Už asi týden sedím doma s antibiotiky kvůli zánětu po trhání osmiček. A včera to přišlo znovu. Nečekaně. Zase jsme se pohádaly. S mojí mámou. Vlastně to ani nejsou hádky, protože já už nemám sílu se hádat. Už nemám sílu vzdorovat. Jen hrozně chci, aby už tohle skončilo.
Je mi 17. Za těch pár let mám spoustu krásných vzpomínek, ale všechny je zastiňuje jeden velký černý mrak plný smutku, zoufalství a trápení. Zítra to bude přesně rok. Rok ve kterém se snoubí nejkrásnější momenty s tím nejhorším, co jsem kdy zažila. Pořád se to zhoršuje. A já se jen bojím, co přijde dál.
Moje pohádka začíná roku 1998. Na ošklivý svět přišla Millie. Nic netušící, nebojácná, rozhodnutá prožít svůj život naplno. Má maminku, má tatínka, má kde žít, co jíst, má vlastně všechno. Vyrůstá v milující rodině. Takto navenek působí většina rodin. Ale jak je to doopravdy?
Ze svého dětství si pamatuji, že se rodiče často hádali. Nesnášela jsem to. Oba jsem je měla ráda a nechtěla jsem, aby na sebe byli zlí. Jednou to zašlo tak daleko, že se chtěli rozvést. Brečela jsem. Hrozně jsem brečela, protože jsem se bála. Máma na mě tlačila, ptala se mě, s kým chci žít, když se rozvedou. Řekla jsem, že s ní, ale nebyla to pravda. Chtěla jsem zůstat s tátou. Jí jsem se bála.
Rodiče se nerozvedli, ale hádají se pořád. Od té doby jsem pár věcí pochopila. Nehádají se rodiče. Hádá se moje matka. Vždycky se hádá jenom ona. Něco jí vadí, vždycky si najde nějakou stupidní věc, kvůli které může na všechny řvát. Křičela na taťku, začala křičet i na mě.
Snažila jsem se dělat věci, jak ona řekla. Už od mala jsem doma uklízela a dělala v domácnosti všechno, co jsem mohla. V podstatě jsem jí dělala služku. Jenže jí to nestačilo, pokaždé si našla nějakou věc, kvůli které na mě křičela. Snažila jsem se, jak jen to šlo, ale nikdy jsem se jí nezavděčila. Nikdy...
Postupem času mi to začalo docházet. Opustila mě ta dětská naivnost, že se to spraví. Začala jsem se bránit. Ale akorát se to zhoršuje. Zvykla jsem si žít s vědomím, že pro ni nebudu nikdy dost dobrá, že se jí nikdy nezavděčím. I s tímhle bych dokázala být šťastná, protože mám spoustu věcí, které mi k tomu dávají důvod. Pořád mám tátu, který se mě před ní snaží chránit. Mám kamarády. A mám milujícího přítele, který mi dává sílu žít. Byla bych šťastná. Ale nejsem. Protože je tu ona. Žije tu s námi a každou chvíli mi připomíná všechno, co jsem kdy udělala špatně a jak moc jsem neschopná. A já už nemám sílu se s ní o tom hádat, už ani nemám sílu to snášet. Chtěla bych pryč. Někam hodně daleko. Někam, kde ona nebude...